LATINSKOAMERICKÉ TANCE

Jsou podstatně mladší a ono období kvasu teprve končí. Vždyť program této disciplíny se ustálil až v šedesátých letech minulého století. Latinskoamerické tance stejně jako doprovodná hudba, vždy překypovaly rytmickou pestrostí, nezkrotností, temperamentem a obrovským citovým nábojem. Jsou uvolněnější nejen v držení páru, ale i v oblečení, pohyb je možný nejen na místě, ale i do prostoru a hudba je velmi rozmanitá. Opět jednotlivé tance představíme samostatně.

Samba:

proslavila svou vlast ještě více než káva. Brazil - Rio de Jeneiro - Copacabana, to je její adresa. A to přesto, že kořeny má v Africe a pochází z portugalského slova “semba“ a znamená božská tanečnice. Samba a Brazílie totiž k sobě patří jako oheň a kouř, blesk a hrom a noc a den. Je součástí brazilské kultury - je to hudba tance lidí pro lidi. Z původních rituálních tanců si ponechala vášeň a živočišnost. Navíc získala hravost a radost. Jako taková má mnoho podob a ta nejznámější je asi karnevalová, která se tancuje zejména v Rio de Janeiru. Základem je pohupování v pánvi a krčení kolen. Tyto charakteristiky zpracovává každá škola po svém, ale zmíněný boucning – zhoupnutí v kolenou doprovázené pohybem kyčlí vpřed a vzad je jasně poznávacím znamením. Typické je také rozechvívání zadečků tanečnic a ramen jejich partnerů v neuvěřitelných rytmech hraných na exotické bicí nástroje. Dynamika a vášeň tance může také unavit, proto byly vymyšleny i nenáročné prvky, které se učí hned na začátku.
Párová soutěžní samba je pak založena hlavně na jiskření a flirtování mezi oběma partnery a od té původní brazilské má celkem daleko. Základem tu sice stále zůstává tzv. batucada, ale je tu širší výběr kroků. Oplývá postupnými kroky, poskoky, valením a kolébkou, které jí dovolují pohyb po celém parketu. Proto je snad i lepší a pro diváky i atraktivnější na pohled.
Sambu ale nemusíme tančit jen v párech, tančí se i sólově a na začátku se sólově také i tancuje. Skvělé na tomto tanci je to, že v něm můžete vyjádřit radost ze života, veškerý svůj temperament a koneckonců si i zpevnit postavu, takže stojí za to se jí naučit. A z latinskoamerických tanců je asi i nejoblíbenější. Na amatérských soutěžích se tančí jako první. U profesionálů a v Anglii jako druhá. Rytmus samby se odehrává ve 2/4 nebo 4/4 taktu, Základní tempo je 50 taktů/min. může být změněno na tempo mírnější i rychlejší 48 – 60 taktů/ min. Rytmus udávají bicí nástroje bonga,maraca, bambusové tyčky, kravský zvonec adt.

Cha Cha:

Je drzý, veselý a bezstarostný, rychlý a celkově náročný latinskoamerický tanec. Je uměle vytvořeným tancem z typicky kubánských tanečních prvků tanců „danzon“ a montuno“, který vznikl pro pobavení v klubech. Je založen na souhře partnerů, protože pohyby jsou v mnohém pro oba dva (partnera i partnerku) stejné, jenom zrcadlové otočené. Charakteristický je výrazný pohyb pánve, který jasně říká, o co v životě vlastně jde. Rytmická jednoduchost i její mládí (je ze všech soutěžních tanců skutečně nejmladší) jí dovolují být bezstarostnou, svěží, lehkomyslnou. Radovat se nejen z pohybu, ale i z flirtování a koketování. Nohy, paže, celé tělo, dokonce i oči hrají v ustavičném pohybu. Stejně jako u samby to musí mezi partnery pořádně jiskřit a vidět i pořádná dávka energie.
Škoda, že my Češi nemáme trpělivost a název jsme si zkrátili na pouhé Cha-cha. Snad všude ve světě je známá jako Cha cha cha. Slova cha cha cha (ča-ča-ča) svým zvukem totiž doprovázejí její základní přeměnový krok, který určitě v její hudbě rozeznáte. Amatéři ji tančí jako druhý tanec, profesionálové a na všech soutěžích v Anglii se tančí jako první.
Rytmus je…. a tempo 120taktu/min.

Rumba:

Přesněji kubánská rumba, je velice krásný kubánský tanec, i když její vznik je trochu nejasný. Tvrdí se, že pochází od afrických černošských otroků dovezených na Kubu, kteří ve svém tanci zdůrazňovali spíše pohyb těla než práci chodidel. Její jméno patřilo dříve někomu jinému a i stylů měla dokonce více. Vyvinula se v Havaně v 19. století Současný kubánský styl dostala paradoxně až po jejím zabydlení v Evropě francouzskými učiteli žijícími v Londýně. Je to tanec na čtyři doby (na čtvrtou nic) a je charakteristický zdánlivě pomalou hudbou, kterou tanečníci naplňují kontrasty mezi bleskovým pohybem a naopak až uhrančivým klidem v pomalých gestech a akrobatických prvcích. 
Role partnerů se střídají. Jednou je dominantní muž, přičemž se mu žena plně oddává a on sám se před ní projevuje. Podruhé je dominantní žena, která ukazuje spoustu živočišné ženskosti. Dalším charakteristickým prvkem je pro ni pomalý krok, který se tančí přes hranici taktu. Horká atmosféra kubánských tančíren dala vzniknout jejímu základnímu pohybu kyčlemi, který je výrazem erotického lákání i dobývání, ale i hrdosti a vznešenosti. Pro tyto vlastnosti páry i diváci rumbu milují. Na soutěžích se tančí jako třetí v pořadí.
Rumba je skutečně krásný a celkově i náročný tanec, jakmile jej ale alespoň trochu zvládnete, nebude se vám chtít s ní přestat….

Paso doble:

Jako jediný nevychází z černošské kultury, ale má kořeny ve Španělsku. Název „Paso Doble“ znamená ve španělštině „dvojitý krok“ (two-step). Měl původně napodobovat zápas toreadora s býkem a tancovali jej po zápasech mladí muži. Ukazovali v něm většinou nejzdařilejší pohyby. Býčí zápasy a flamengo vytvořily jeho odlišné postavení, základní kroky a celou atmosféru. Už svým zvukem symbolizuje výjimečnou událost. Zatímco ostatní tance nesnažily spíše předvést náladu, atmosféru a vztahy, v tomto španělském tanci, který byl snad po válce upraven pro pár nejprve ve Francii, dominuje dějová linka. Výjímečnost podtrhuje i doprovodná hudba, která má svou ustálenou strukturu s typickými korunami, vytvářející iluzi určitého příběhu. O jeho specifičnosti svědčí i to, že ho tanečníci tančí nejraději na stále stejnou hudbu – Espaňa Cani. Korida, oslava toreadorova vítězství a flamencové pasáže diváky doslova vtahují do tanečního příběhu na parketě. Dusnou atmosféru vytváří vášeň poznamenaná krví a smrtelným nebezpečím
Soutěžní verze Paso doble se tančí s vytaženým hrudníkem a s rameny do šířky a dolů a s hlavou v poloze vzad, ale nepatrně vykloněnou dopředu a skloněnou dolů. Váha je vpředu, ale většina kroků vpřed je vedena přes patu, čímž se opět liší od ostatních tanců této kategorie.
Tento tanec se tančí na soutěžích jako čtvrtý v pořadí a je jedno, zda se jedná o amatéry či profesionály.

Jive:

Tento tanec vznikl na jihu USA a základem bylo smísení prvků evropské hudby a černošského poskakování a podupávání kolem ohně, čímž je příbuzný s válečnými tanci indiánů kmene Seminole na Floridě. Je až neuvěřitelné, co dokázalo v monotónních rytmech severoamerických černochů pouhé přenesení důrazu z lichých na sudé doby. V poválečné Americe, ale i později u nás byl jive spolu se svými předchůdci a příbuznými spojován především s mladými lidmi, pro něž byl jedním z projevů revolty. Byl zakazován, skandalizován a trestalo se za něj….ale postupně se zpopularizoval a nakonec se stal i disciplínou latinskoamerických tanců. Tančí se na bříšcích chodidel, je plný otoček, obratů a hbitého pohybu, který nikdy neustává. Typická je po něj synkopová přeměna vlevo, následovaná další přeměnou vpravo. Akrobatické kousky, ke kterým hudba svádí, však nechal specialistům a využil nových krokových technik ke svému obohacení. Porotci rádi vidí, když tanečníci dokážou jive předvést ve více stylech a umějí jeho jednotlivé kořeny použít podle typu doprovodné hudby. Jednou být tvrdý a důrazný jako rock-and-roll, podruhé měkký a kočkovitý ve swingu. 
Tančí se jako poslední tanec takže si dovedete představit, jak se tanečníci po sambě, chacha, rumbě a paso doble cítí, když je celé udýchané čeká právě jive… Pro úspěch je nutné, aby páry měly výbornou fyzičku. 
Je zajímavostí, že u nás se začal soutěžně tancovat dříve než ve světě.