STANDARDNÍ TANCE

jsou v dnešním pojetí charakterizovány spíše vnější formou, kterou tvoří především uzavřené párové držení, švihový pohyb po celém parketu, frak, dlouhá dámská toaleta a hudba širokého spektra od 3O let až po současnost. Podle některých tanečníků se začínají vyvíjet koncem meziválečných let. Skutečně tehdy vznikly první popisky figur a základních technik, které ani dnes neztrácejí svoji platnost. Postupně se tyto techniky pro standardní tance upravují a doplňují, mění se a posunuje obsah a výraz tanců. Mění se móda v oblékání a v hudebním doprovodu. Z původního anglického stylu, který se vyznačuje nedbalou elegancí a obdivem k technice tance, se tak současný standardní styl posunul k dravosti, obdivu ke kráse, k romantičnosti a citovému prožití pohybu a hudby. Představme si je tedy postupně.

Waltz:

Tento romantický tanec se vyvinul ve dvacátých letech z amerického tance boston. Přirovnává se k procházce mladičkého zamilovaného páru parkem. Často se tančil jako tanec na rozloučenou, který zamilované ještě více roztoužil. Říká se mu také pomalý valčík, což ukazuje na jakousi příbuznost s rychlejším vídeňským valčíkem. Oba jsou totiž na tři doby. Pohybově jsou však naprosto odlišné. Charakteristickým krokem pro waltz je přísun právě na třetí dobu, který umožňuje párům zdvihnout se na špičky, ze kterých se pak mohou v dalších krocích lehounce a pomalinku vznášet až do těch nejvyšších sfér, ze kterých se pak lehounce a pomalinku snáší k parketu....Je mu také vlastní kyvadlový švihový pohyb, který připomíná dětskou houpačku. To mu umožňuje měkký postupový pohyb. K největším vynálezům na tanečním parketě však patří waltzové otáčky o 3/8, které umožňují diagonální pohyb a napojování otáček vpravo a vlevo. 
Přestože se ve společnosti, jak jsme již avizovali, tančil většinou jako poslední, na soutěžích je naopak tancem prvním.

Tango:

Prví zmínky o tangu pochází okolo roku 1808 v Montevideu. Tehdejší tango s tím dnešním však příliš společného nemělo, bylo totiž součástí černošských slavností. Jako takové se zrodilo v Buenos Aires z tanců habanera a milonga. Do Evropy se dostalo z argentinských přístavních tančíren a představeno bylo v Paříži v r. 1903. Díky své smyslnosti a přemíře erotiky bylo dlouho zakázaným tancem. Rozvoje se dočkalo ve dvacátých letech minulého století a způsobilo doslova tangománii. Po několika stylistických úpravách bylo přijato jak v Paříži, tak v Londýně a nastal čas tango večírků, čajových párty s tangem a výuky tanga profesionáními tanečníky.
Je pro něj typické těsné držení, ostré pohyby nohou a hlav v kontrastu s mrazivým klidem v zastaveních a pózách vyvolávajících dramatickou atmosféru. Vše je prováděno pěkně tělem ne jen nohama. Neustálou změnou mezi tvrdosti a útočností na straně jedné a měkkostí a zadržováním energie na straně druhé.
Charakteristickými rysy tedy jsou přesnost, přesvědčivost, prostorové, je bez zdvihu a snížení, bez švihu. Jeho pohyb je přesný, vyznačující se kočičí ohebností, dynamika akce přechází do absolutního klidu . Rytmus pak 2/4, a 33taktů/min.

Valčík:

Některé zdroje uvádí, že pochází z oblasti jihoněmeckých Alp. V 18.století se vyvinuly tance Weller, Walzer a Lander. A právě posledně jmenovaný je předchůdcem dnešního valčíku. Valčík se stal králem všech tanců již od dob Straussů a zárověň také prvním společenským tancem který se tančil v těsném objetí. Vysloužil si za tuto nemravnost od církve odsouzení a zákaz. Jeho vířivý pohyb okolo sálu vyvolává pocit vznášení a závratě. Ve skutečnosti valčík zahrnuje pouhých šest kroků, ale ve velké rychlosti otáčení na ně musí stačit pouhé dvě vteřiny. Jeho nejparádnějším číslem je točení na místě. V Čechách tomu říkají “flekáč“. V poslední době byly změny povýšeny na postupové figury a přidány pivoty a spiny. Zajímavostí je bezesporu fakt, že mezi standardní tance byl zařazen až jako poslední. Na soutěžích se tančí jako třetí.
Charakter vykazuje točivé a švihové prostorové pohyby s důrazem na 1 dobu. Jedná se o dynamický let v ¾ taktu a těch taktů je 60 za min.

Slowfoxtrot:

Ten byl v Evropě poprvé uveden těsně před druhou světovou válkou. V počátcích to byl vášnivý tanec s rychlými a pomalými pohyby. Evropským a zejména anglickým lektorům se však jeho divoký charakter nelíbil a začali jej zklidňovat. Patří k nejkklasičtějším anglickým tancům a jeho motem je nikdy nebýt nápadný. Je založen na přirozené lidské chůzi s rovnoběžnými chodidly a byl vlastně vzpourou proti umělým krokům s nepřirozeně baletně vytočenými chodidly, které vyžadovali taneční mistři v devatenáctém století. Nedbale elegantní, přitom velkoprostorový pohyb vychází z kyvadlového švihu, ale rozprostírá se do dálky a vytváří iluzi dlouhé ploché vlny. Pomalá, neustále tekoucí, plynoucí a valící se hudba klasických bigbendů vyžaduje precizní práci nohou a jemnou souhru v páru. Za vrchol je považována chůze vzad a speciální obraty na patách. Na soutěžích je tančen jako předposlední čtvrtý tanec.
Charakterem je čistý a vznešený s prostorovým pohybem i pohybem na místě. Důraz je kladen na 1 a 3 dobu. Rytmus je 4/4 s 30 takty/min.

Quickstep:

Nejrychlejší z klasických standardních tanců je quickstep, jinak také rychlý foxtrot. Jak vyplývá z historie, jeho vývoj můžeme sledovat od r. 1924. Organizátoři mistrovství hvězd se rozhodli spojit nově vzniklý quick time foxtrot se soutěží v charlestonu. Zvítězil Frank Ford se svou nově vymyšlenou formou plochého charlestonu, který se sice v základu rychlému foxtrotu neboli quickstepu, tak jak měl být tehdy chápán, mnoho nepodobal, avšak jeho variace snesly docela dobré porovnání s variacemi dnešního quickstepu. Základy rychlého foxtrotu se vydělily z předcházející symbiózy pomalého a rychlého foxtrotu a tak se v r. 1929 pouze doplnily některými prvky a byl tu quickstep, který se tančí dodnes. V r. 1930 vznikla řada dalších figur a variací vlivem swingu a synkop. Dnešní podobě quickstepu se také někdy práv